Rozhovor s opatem Augustiniánského opatství na Starém Brně

ThDr. Ing. Lukáš Evžen Martinec, OSA. Narozen 1958 ve Zlíně. Maturoval na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně 1977. V letech 1977-82 vystudoval Fakultu stavební Vysokého učení technického v Brně a do roku 1989 pracoval jako stavební inženýr v Ostravě a Bohumíně. Roku 1988 byl bez státního souhlasu vysvěcen na kněze v Jugoslávii a tajně vstoupil do Řádu sv. Augustina, kde přijal jméno Lukáš. V letech 1990-91 byl krátce kaplanem v Rožnově pod Radhoštěm a následně farářem v Hutisku-Solanci. V letech 1991-95 vystudoval Papežskou univerzitu Gregoriana v Římě, kde získal doktorát. Od roku 1995 je farářem na Starém Brně a od 1997 infulovaným 11. opatem Augustiniánského opatství na Starém Brně. Brněnský opat je augustiniánským opatem na základě privilegia papeže Benedikta XIV. z roku 1752. Opatství je přímo podřízeno generálnímu převorovi v Římě (ostatní augustiniánští představení klášterů jsou převoři podřízení provinciálovi stojícímu v čele provincie). V letech 1997-2010 byl členem Vědecké rady Cyrilometodějské teologické fakulty UP Olomouc, od roku 1997 je v předsednictvu Konference mužských řeholí ČR, kde po dvě období vykonával funkci místopředsedy, od roku 1999 je členem Správní rady Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, kde vykonává funkci předsedy, od roku 2002 je členem a od 2009 předsedou Správní rady Masarykovy univerzity, od roku 2009 je členem Správní rady Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, od stejného roku je členem Správní rady Muzea Johanna Gregora Mendela v Brně a od roku 2010 je členem Vědecké rady Fakulty architektury VUT v Brně.

 

Jsi opatem augustiniánského kláštera, který byl v Brně založen již moravským markrabětem Janem Jindřichem 2. 2. 1350. Za Josefa II. byli brněnští augustiniáni nuceni opustit svůj původní klášter u kostela sv. Tomáše na Moravském náměstí a přestěhovali se na Staré Brno do původního kláštera cisterciaček založeného roku 1323 Eliškou Rejčkou, která je zde pohřbena. Za tu dobu se nashromáždilo velké historické bohatství. Máš nějaké zkušenosti s krádežemi církevních památek?

 

Máme mnoho cenných památek, zvláště v bazilice, kde je umístěn stříbrný oltář z první poloviny 18. století a gotický obraz byzantsko-italského typu Panny Marie (Černá Madona), jež je uctívána jako Perla Moravy a Ochránkyně města Brna. Ten daroval pro klášter Janu Jindřichovi jeho předchůdce na moravském markraběcím stolci Karel Lucemburský. V klášteře je pak umístěna barokní knihovna přibližně s 30 000 svazky. Některé jsou starší i víc než půl tisíciletí. Po násilném přerušení řeholního života Státní bezpečností v roce 1950, převzala knihovnu Moravská zemská knihovna. Právě v době minulé, zřejmě někdy v 70. letech 20. století bylo zcizeno přes 40 vzácných knih. Ukradl je znalec, protože šlo o různé tisky teologické, historické či přírodovědné, ale vždy velmi cenné.

 

Část odcizených knih skončila v Německu. Jaké máš zkušenosti s německými státními zástupci?

 

Některé knihy se objevily v roce 2005 na aukci v Braunschweigu. Velmi dobře se mi spolupracovalo s tamním státním zastupitelstvím, které zajistilo 28 svazků a vydalo nám je. Osobně jsem knihy v hodnotě asi 1,5 milionů korun převzal. Byl jsem velmi potěšen výsledkem činnosti německých státních zástupců, včetně jejich lidského přístupu. Bohužel to nemohu říci o našich orgánech činných v trestním řízení.

 

Nejcennější kniha, která byla odcizena, je vydání latinsky psané knihy Mikuláše Koperníka „O pohybech nebeských těles knihy šestery“, která vyšla v Basileji roku 1566 v nakladatelství rodiny Henricpetri. Jakou má hodnotu?
Těchto knih je již na světě jen asi 10. Znalecký odhad je na 1,8 milionů korun. Nicméně jiný výtisk - o něco starší téže knihy se naposledy prodal v aukci v New Yorku v roce 2008 za 2,2 miliony dolarů.

 

Jak a kdy byla zcizena?

 

Kniha je historickým majetkem kláštera a musela být ukradena někdy v 90. letech 20. století. V červenci 1997 napsal do Brna americký profesor astronomie a dějin vědy Owen Gingerich, kterému byla kniha nabídnuta ke koupi německým knihkupcem. Gingerich viděl knihu při své návštěvě Brna v roce 1978 a udělal si podrobné poznámky o knize. Proto ji bezpečně poznal. Tvrzení německého knihkupce, že knihu prodala církev sama, se mu jevilo doslova jako nepravdivá historka. Proto na věc upozornil dopisem Moravskou zemskou knihovnu.
Zpětně se zjistilo, že v březnu roku 1997 knihu prodala (za směšnou cenu) vídeňskému knihkupci Wolfgangu Mantlerovi česky hovořící žena z Prostějova, která se identifikovala svým pasem s tím, že má knihu od profesora olomoucké univerzity. Vídeňský knihkupec následně knihu obratem přeprodal do Německa s tučným ziskem.

 

Byl nějaký výsledek trestního vyšetřování u nás?

 

Ve věci podala trestní oznámení v 90. letech ředitelka Moravské zemské knihovny a později i naše opatství. Ovšem nakonec skončilo šetření vždy obvyklým odložením věci. Olomoucký profesor, který měl údajně knihu v držení nejdříve, zemřel, a žena tvrdila, že ji byly odcizeny doklady.

 

Jakou máš zkušenost s vydáním této památky netrestní cestou formou žaloby Ministerstva kultury na vydání neoprávněně vyvezené památky?

 

Ministerstvo se o věc zajímalo a samotní ministři kultury, kteří se často v úřadě střídali, mne informovali, že jsou připraveny peníze i na případné převzetí knihy za náhradu pro německého antikváře. Byrokratický mechanismus na ministerstvu však nechtěl či nedokázal věc vyřešit. Proto knihu získalo díky sponzorskému daru přímo Augustiniánské opatství. Německý antikvář si byl vědom zcizení knihy, což mu komplikovalo prodej třetí osobě, proto jsem se snažil vyjednat pro nás akceptovatelnou částku, nakolik to bylo pro mě vůbec možné. Děkuji tomuto sponzorovi a paní Immě Mautner Markhof z Rakouska, která po celá dlouhá léta nezištně pomáhala při nejednoduché komunikaci a vyjednávání. Poděkování patří také i všem mým přátelům, kteří mě doslova zdvořile postrkávali na té čtrnáctileté cestě až do cíle.

 

Nemáš o knihu strach?

 

Kniha je vzácná. Je jediná v naší zemi. Proto jsem se rozhodl, že bude uložena v trezoru Moravské zemské knihovny, kde bude zabezpečena před zcizením, bude mít i vhodné klimatické podmínky a náležitou péči pro další dlouhodobé uchování. V klášterní knihovně zpřístupníme její faksimilii.

 

Tvým předchůdcem v hodnosti opata 1868-84 byl zakladatel genetiky Řehoř Jan Mendl či německy Gregor Johann Mendel. Máte hmotné památky i na něj?

 

Brněnské opatství uchovává řadu památek osobní povahy na Mendela, které jsou vystaveny v Mendlově muzeu, které je pod správou Masarykovy univerzity, a nachází se přímo v klášteře. Opatství vlastní i jeho rukopis německy psané stěžejní genetické práce Pokusy s rostlinnými hybridy z roku 1865 přednesené v brněnské Společnosti pro přírodní vědy. Opatrujeme Mendlovu pozůstalost, neboť podle augustiniánské řehole majetek vytvořený členem řádu patří řádové komunitě, v tomto případě brněnskému opatství. To vyjadřovala zásada kanonického práva, že řeholník je „neschopný výdělku a vlastnictví“, která byla pro příslušníky řeholí v 19. století na Moravě i platným právem státním.
Roku 1950 byli řeholníci z kláštera deportováni, byť opatství nebylo právně zrušeno. Jednotliví členové rozprášené komunity se snažili, nakolik to bylo pro ně možné, uchovat významné památky. Mendlův rukopis se z brněnského opatství dostal do úschovy členů augustiniánské provincie v Čechách a 1987 byl půjčen, z důvodu bezpečné úschovy, augustiniánům v Německu. Po pádu komunismu se obnovilo brněnské opatství a začalo získávat rozebrané kulturní dědictví. Dopátralo se i Mendlova rukopisu u německých augustiniánů. Avšak bádensko-wűrttemberské Ministerstvo pro vědu, výzkum a umění 10. 5. 2010 zakázalo návrat rukopisu na Moravu s odůvodněním, že jde o bádensko-wűrttemberské kulturní dědictví. Tento krok jsem vnímal jako účelovou absurditu. Věc byla i předmětem interpelace poslance Robina Böhnische na ministra zahraničí. V roce 2012 se po jedenáctiletém úsilí podařilo rukopis převést zpět, do Brna.

 

Jsi opatem, ale i farářem na Starém Brně. Máš při řešení všech těch právních problémů ještě čas na duchovní činnost?

 

Musím a chci mít. Ta je primární. Její hodnota a smysl se odvíjí od našeho vztahu k věčnosti. Všechno ostatní je přinejmenším sekundární a je v každém případě poznamenáno pečetí pomíjející časnosti.

 

Chrám Panny Marie na Starém Brně, kde je pohřbena i jeho zakladatelka královna Eliška Rejčka získal 6. 10. 1987 od papeže Jana Pavla II. titul Basilica minor. Co vedlo papeže k udělení tohoto titulu starobněnskému kostelu v době totality?

 

Tento titul je vyjádřením úcty k příslušnému chrámu a komunitě lidí, kterou tento chrám nejen navzájem, ale i s Tím, kvůli němuž byl postaven, spojuje. K jeho získání se posuzuje nejen architektura, krása a stav samotného chrámu, ale i duchovní vitalita křesťanské komunity, která ho navštěvuje. Samozřejmě není nezanedbatelný faktor, jakým způsobem je chrám zapojován i do kulturního nebo sociálního života města či regionu. Tím mám na mysli např. duchovní, případně charitativní koncerty ve prospěch jakkoli potřebných. Jinak řečeno, k získání titulu Basilica minor by nestačilo, kdyby chrám byl nádherný objekt, bez duchovního náboje. To by už nebyl chrám, ale spíše muzeum.

 

Otázky kladl Zdeněk Koudelka

 

Původní článek: Rozhovor s opatem Augustiniánského opatství na Starém Brně. Trestní právo č. 3/2013, Wolters Kluwer ČR a.s. Praha, ISSN 1211-2860, s. 35-36.

Související články:

 

Zcizené opatství.

 

Zlořády v církvi.