Datum: 20.04.2010

Kdo předsedou soudu?

Poslanec Jiří Polanský v dubnu 2010 neúspěšně navrhl umožnit jmenování všech soudců do vedoucích funkcí na Nejvyšším soudu, což obnovovalo dřívější dlouholetý stav, kdy soudce nižšího soudu mohl být jmenován předsedou Nejvyššího soudu. To platilo až do roku 2007, kdy Ústavní soud v rozporu s ústavním textem omezil právo na přístup k postu předsedy či místopředsedy Nejvyššího soudu jen na soudce tohoto soudu. Tím odňal právo tisícům soudců ucházet se o tuto funkci a omezil ho na skupinku asi 60 soudců Nejvyššího soudu.

Ústava neomezuje právo všech soudců být prezidentem jmenováni do pozice předsedy Nejvyššího soudu. Právo jen vyžaduje, aby při jmenování k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu měli 10letou právní praxi. Je logické, že podmínku praxe musí splňovat řadový soudce Nejvyššího soudu i jeho předseda. Ale není správné omezovat právo přístupu k vedení Nejvyššího soudu jen na jeho soudce.

Předseda soudu má řídící povinnosti, které získává postupnou praxí. Vhodnější praxe pro budoucího předsedu Nejvyššího soudu je předchozí funkce předsedy vrchního či krajského soudu. Odborně zdatný soudce s teoretickými znalostmi práva je dobrým soudcem Nejvyššího soudu, ale nemusí být stejně dobrým hospodářem se státním majetkem či manažerem lidí, což je podstatou činnosti předsedy soudu. Směšný je důsledek nálezu Ústavního soudu na uzavřenost Nejvyššího soudu v tom, že ani předseda Ústavního soudu se nemůže stát předsedou Nejvyššího soudu. Naopak je správné neuzavírat právnická povolání mezi sebou a nevytvářet polouzavřenou kastu soudců Nejvyššího soudu. Změna, která umožní předsedům krajských či vrchních soudů ucházet se o pozici předsedy Nejvyššího soudu, neomezuje nezávislost soudců, ale rozšíří konkurenci mezi uchazeči.

[ zpět ]