Nejvyšší soud – ochránce práva

Usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, kterým rozhodl o nestíhatelnosti bývalých poslanců za vzdání se mandátu, je statečné a správné rozhodnutí. Soud dal přednost právu před novinářskou chválou. A to je dobře. Vysloužil si za to útoky pod lživým heslem, že celá právnická obec či alespoň obec ústavních právníků s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí. Skutečnost ukázala, že je i právníky podporováno – např. zástupcem veřejného ochránce práv Stanislavem Křečkem: Přehlušené instinkty svobodné společnosti (Parlamentnílisty.cz 22. 7. 2013) a pedagogem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Petrem Kolmanem: Nejvyšší soud rozhodl v kauze exposlanců správně (Parlamentnilisty.cz 17. 7. 2013). Já souhlasím s Nejvyšším soudem. Problémem dnešní justice je udržet si nezávislost na médiích a nepodlehnout různým kampaním, byť by to byla protikorupční kampaň. Nejvyšší soud dokázal, že to jde. Jde o nejstatečnější rozhodnutí justice po listopadu 1989, které znám.

Na projevy poslance v Poslanecké sněmovně, kterými Tluchoř, Šnajdr a Fuksa byli až do své rezignace, platí materiální (hmotněprávní) imunita. Tedy, že za svou rezignaci jako projev poslance nemůže být poslanec vůbec stíhán. Přičemž rezignovat na mandát může poslanec vystoupením na plénu Poslanecké sněmovny nebo doručením písemné rezignace předsedkyni Sněmovny, což je též v sídle Poslanecké sněmovny. Státní orgány, včetně orgánů činných v trestním řízení, musí dát přednost právu, před mediální slávou. Nikdo není nucen vykonávat funkci poslance, když nechce. Každý poslanec může rezignovat kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů. Rozhoduje tím o sobě, ne o jiných. Akt rezignace na mandát podléhá materiální imunitě a ne kuratele výkonné moci, kam patří policie i státní zastupitelství. Pokud současná úprava někomu nevyhovuje, je v právním státě možné ji změnit novelou ústavy v Parlamentu, nikoliv nedodržováním ústavy.

Pražský právník Jan Kysela vystoupil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se materiální imunita vztahuje jen na projevy coby ústní vystoupení. Ale i v jeho úzkém pojetí nelze nevidět, že rezignace je ústním vystoupením poslance. Rovněž Eliška Wagnerová řekla, že by se pod rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodepsala, neboť projev je dle ní sdělením informace či názoru. Cožpak však ústní projev s oznámením rezignace na mandát není sdělením informace? Kysela prohlásil, že Nejvyšší soud měl asi jinou ústavu než on. Nejvyšší soud měl ústavu platnou a jednal podle jejího textu. Jiní právníci možná jednají podle materiálního jádra ústavy, neboť umožňuje bez ohledu na text ústavy libovolně si prohlásit za ústavní cokoli. Děkuji Nejvyššímu soudu, že jedná podle textu ústava a nepotřebuje materiální jádro, které kodifikoval korunní princ nacistické právní vědy Carl Schmitt. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu platí, že svět má ještě pravidla. A to je dobře.

Kam se lze dostat při popírání textu ústavy s odvolávkou na jakýsi smysl ústavy prezentovala Hana Marvanová a Miroslav Čapek v textu Výklad Nejvyššího soudu odporuje smyslu ústavy (Právo 20. 7. 2013 s. 6). Autoři v textu prezentují, že materiální imunita se vztahuje jen na ústní projevy poslance a kritizují rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přitom popírají sami sebe. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zahájilo trestní stíhání a v popisu skutku uvedlo, že 7. 11. 2012 se Tluchoř, Šnajdr a Fuksa vzdali mandátu. To bylo učiněno ústním projevem poslanců v Poslanecké sněmovně. Za tento ústní projev byli protiústavně Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci trestně stíháni. Nejvyšší soud se rozhodl dát přednost právu před bezprávím. K výsledku, byť by byl korektní, se nelze v právním státě dobrat nekorektním postupem.

Pokud to srovnám s postupem Ústavního soudu ve věci stížnosti poslance Davida Ratha, naopak toto rozhodnutí musím pojmenovat jako nejpodivnější rozhodnutí soudu, které je mi známo. V případě poslance Davida Ratha, kde bylo zprvu v přípravném řízení činné nepříslušné Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem místo příslušného Krajského státního zastupitelství v Praze, Ústavní soud v části V. odůvodnění usnesení ze 17. 9. 2012 takový postup okomentoval slovy: „Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu…“. Ústavní soud však nevyvodil závěr z toho, že jestliže výkonná moc postupuje způsobem, kterým jde „o závažný signál porušování principů právního státu“, je nutné takovýto postup znemožnit.