Datum: 04.10.2011

Ústava o prezidentovi nelže

Petr Uhl v textu Klausovy jednostranné kroky (Právo 30. 9. 2011 s. 6) tvrdí, že o tom, kdo bude velvyslanec, rozhoduje vláda a prezident má povinnost jmenovat kandidáta vlády. Ale ústava říká něco jiného. Jmenování velvyslanců dává do pravomoci prezidenta republiky. Ústava ani zákon nedává vládě ani právo navrhovat kandidáty. To, že vláda na návrh ministra zahraničí doporučuje kandidáty na velvyslance, je ústavní zvyklost, která však nemůže popřít ústavní text. Prezident většinou vyhoví návrhu vlády, ale je jeho právem takový návrh odmítnout. Byť je tato pravomoc kontrasignovaná premiérem, nese za ni prezident právní odpovědnost před Ústavním soudem pro velezradu. Příkladem je, že litevský prezident Rolandas Paksas byl v roce 2004 sesazen mimo jiné za udělení státního občanství kontrasignované ministrem vnitra.

 

Hlava státu má vykonávat svá oprávnění v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou, jsou správná a nejsou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. To odpovídá ústavnímu textu i tradici. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování či odvolání z funkce, může si vyžádat návrh nový. Prezident Václav Havel odmítl roku 2002 jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka, kterého navrhla Poslanecká sněmovna. Nevyhověl i vládním návrhům na obsazení určitých funkcí. Jestliže prezident již odmítl návrhy Poslanecké sněmovny a vlády a tyto to akceptovaly a předložily návrhy jiné, je jasné, že prezident může odmítnout i návrh na jmenování velvyslance. I slovenský prezident Michal Kováč odmítl 1996 návrh vlády na jmenování velvyslankyně u OSN. Pokud věříme, že ústava nelže, pak je skutečným právem prezidenta jmenovat velvyslance.

[ zpět ]