Darování poplatků kraji

Rozhodnutí krajů darovat pacientům v krajských nemocnicích peníze za poplatky placené ve zdravotnictví je kritizováno Ministerstvem zdravotnictví, které poukazuje, že snad na každý jednotlivý poplatek musí podepsat pacient a hejtman kraje darovací smlouvu a  pacient musí tento dar zdanit. Ve skutečnosti však zákon písemnou formu smlouvy nepředepisuje, to by se týkalo jen darování či koupě nemovitostí. Samozřejmě je zvykem, že písemné smlouvy jsou uzavírány pro větší právní jistotu tehdy, pokud je to rozumné. Nikdo neuzavírá písemnou smlouvu, když si jde koupit láhev moravského vína. Stejně kraj může uzavřít s občany smlouvu ústní nebo konkludentní, tedy např. smlouvu mlčky, kdy někdo nabízí dar a obdarovaný jej fakticky přijme. Tyto jednoduché a rozumné zásady platí již od římského práva, které dodnes moderní právní byrokracie nepřekonala. Je věcí krajů, zda veřejně nabídnou pacientům možnost daru ve výši zaplacených zdravotnických poplatků a je věcí těchto pacientů, zda dar přijmou. Pokud jej nebudou chtít, mohou poplatek zaplatit a od nikoho si jej nenechat proplatit.

Dary podléhají darovací dani. Až do výše 3 000 Kč jsou však tyto dary osvobozeny od darovací daně. Této výše nedosahuje absolutní většina všech poplatků a nutnost platit daň přichází v úvahu pouze u dlouhodobého pobytu v nemocnici. Výše daně dosahuje jen 7%.

Zřízením krajů došlo k decentralizaci státní moci, kdy moc v centru může držet jiná politická reprezentace než na kraji či obci. Dělba moci není jen na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale i na centrální moc státu a moc samospráv. Centrální moci přísluší příjímání zákonů, ale konečná podoba jejich užití je v rukou krajů, jež zřizují většinu nemocnic. Spory mezi kraji a státem jsou projevem dělby moci, která zabraňuje její zneužitelné kumulaci v jednom centru.