Bojkot olympiád

Karel Schwarzenberg v rakouském tisku doporučil bojkot zimních olympijských her v ruském Soči 2014 (Praha doporučuje olympijský bojkot, Die Presse 30. 8. 2008) kvůli „nedaleké agresivní válce“ (boji o Jižní Osetii). Není jisté, zda se bojkot má týkat jen her v Soči jako projev jednostranné protiruské politiky nebo jde o zásadový postoj „padni, komu padni“ a bojkotována má být i letní olympiáda v Londýně 2012 pro britskou účast na agresi vůči Jugoslávii a Iráku. Byl vyhrabán nástroj politiky studené války, kdy si vzájemně bojkotovaly letní olympiády USA a Sovětský svaz se svými spojenci v Moskvě 1980 a v Los Angeles 1984. Bojkot olympiád však u nás nelze vynutit z ústavních důvodů.

Hry jistě nezruší Mezinárodní olympijský výbor, jenž dbá na rozvoj olympijského hnutí a ne na zájmy velmocí. Bojkot lze realizovat skrz rozhodnutí těch národních olympijských výborů, které jsou závislé na svých vládách. V ostatních státech bojkot odmítnou. Vláda samozřejmě může odepřít finance na olympijské sporty, ale ty může nahradit soukromý sektor. I kdyby se náš olympijský výbor rozhodl pro bojkot, mohou se sportovci i diváci účastnit jakékoliv olympiády např. pod olympijskou vlajkou, s čímž by souhlasil Mezinárodní olympijský výbor. Naše ústava garantuje občanům svobodu pohybu včetně svobody opustit území Čech, Moravy a Slezska a znovu se na něj vrátit. Svoboda pohybu sice může být omezena pro bezpečnost státu či ochranu životního prostředí, důvodem ale nemůže být nesouhlas vlády se sportovní akcí. Byť jiné státy obdobné důvody připouští, např. Spojené státy americké svým občanům od 1977 omezovaly návštěvy Kuby či zakázaly svému občanu šachovému velmistru Robertu Fischerovi sehrát partii šachu v Bělehradě roku 1992 a za porušení tohoto zákazu jej stíhaly. U nás je však je vyšší úroveň lidských práv a obdobný zákaz je neústavní. Debata o bojkotu může mít jen dopad na přání Prahy pořádat olympiádu, neboť ji těžko získá stát, který jako politický nástroj užije olympijský bojkot.