Soudce cenzor

Ve známém sporu představitelů justice se soudce Vojtěch Cepl ml. dovolával ústavy. Svým rozsudkem však zaútočil na základní liberální ústavní svobody, a to svobodu slova a svobodu šíření informací. Soud jako orgán státní moci se dopustil jednání, které bylo typické pro orgány totalitního státu. Rozsudek totiž k tíži místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery přičetl spoluautorství článku publikovaného v odborném časopise Trestní právo č. 6/2005 na odborné trestně právní téma. Pavel Kučera vydal ve spoluautorství dva články a to s Jakubem Chromým: K problematice předání trestní věci do ciziny a s Milanem Richterem: Cesta do Kataru zarubaná. Je logické, že pokud se někomu nelíbí publikovaný názor, tak na něj publikačně reaguje, pokud toho je schopen. Je však po pádu totality nezvyklé, když někdo k vyjádření nesouhlasu s článkem užije své mocenské veřejné postavení. Naštěstí nežijeme v době anticharty a každý si uvedené texty může přečíst a posoudit sám.
Pavel Kučera publikoval právní názor ve věci, o níž rozhodoval Nejvyšší soud, ale v senátu, kde Kučera nebyl členem. Je faktem, že část soudců Nejvyššího soudu i jiných soudců publikuje. Předmětem této publikace je obvykle oblast práva, jíž se profesně na soudě věnují. Může být vnímáno jako negativní, že někteří soudci se přímo podílí při stážích na Ministerstvu spravedlnosti na tvorbě zákonů, pak tento zákon okomentují a vyloží v odborném tisku a dříve či později se jako tvůrci zákonů a komentářů k nim dostanou k rozhodování právních otázek, které již vyložili ve svých komentářích a lze předpokládat, že své právní názory nezmění. Toto je stávající praxe a pokud soud bez toho, že by zkritizoval tuto praxi jako celek, zkritizoval jednoho soudce za odborný článek a přitom se tento soudce nepodílel na tvorbě příslušného zákonného ustanovení, jež bylo předmětem sporu, a ani nerozhodoval konkrétní spornou věc, jde o neústavní zásah orgánu veřejné moci, v tomto případě soudu, do svobody projevu a šíření informací.