Nezákonnost rozpuštění shromáždění proti covidovým omezením

Dne 14. 3. 2021 se konalo v Brně shromáždění proti vládním opatřením organizované skupinou Manifest.cz. Po asi 15 minutách bylo rozpuštěno tajemníkem Úřadu městské části Brno-střed.

Tajemník rozpustil shromáždění z důvodu, že účastníci směřovali k výzvě k porušování ústavy a zákonů, protože: “jeden z řečníků shromáždění začal opakovaně vyzývat účastníky k porušování ústavy a zákonů, zejména tím, že:

-       vyzýval účastníky shromáždění k porušování pandemického zákona, tedy zákona č. 94/2021 Sb. Parlamentu ČR o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů;

-       vyzýval účastníky shromáždění k občanské neposlušnosti;

-       vyzýval účastníky shromáždění, aby odmítali testování na COVID, zejména v zaměstnání;

-       vyzýval účastníky shromáždění, aby nenosili roušky, zejména venku, v obchodech a na úřadech“.

Shromažďovací právo je základní lidské právo garantované Listinou základních práv a svobod. Může být omezeno zákonem, ale zákon musí stanovit toto omezení určitě. Pokud zákon o shromažďování umožňuje omezení tohoto práva v případě směřování k výzvě porušovat zákony a ústavu, nemůže být toto zákonné ustanovení rozšiřováno i na výzvu proti podzákonným právním předpisům či dokonce jen usnesením vlády  a opatřením ministerstev. Kdyby zákonodárce chtěl chránit i podzákonné právní předpisy nebo jiné akty výkonné moci, mohl tak učinit. Pokud tak v zákoně o shromažďování neučinil, jde o jeho rozhodnutí, že jejich ochrana nemůže být využita proti realizaci shromažďovacího práva.

Žádná výzva k porušení ústavy či zákonů nezazněla na shromáždění, ani se k tomu nesměřovalo. Pokud by se nesměla shromáždění konat v případě odporu proti usnesením vlády nebo opatřením orgánů veřejné moci, nemohla by se konat například proti územním plánům, což jsou opatření obecné povahy obcí, proti zásadám územního rozvoje, což jsou opatření kraje nebo politice územního rozvoje, což je usnesení vlády. Není žádný důvod, proč by se nemohlo konat shromáždění i po schválení těchto dokumentů. V demokratickém státě se může konat shromáždění proti usnesení vlády například rozhodující o vyslání vojsk do zahraničí atd. Shromáždění brojící proti usnesení vlády či opatřením správních úřadu nejsou právním řádem zakázána. Pakliže úřad rozpustil shromáždění z důvodu ochrany usnesení vlády stanovící povinnost nošení roušek, která však není stanovena přímo zákonem, rozpustil shromáždění nezákonně.

Údajná výzva k porušování pandemického zákona

V projevu nepadla výzva k porušování pandemického zákona. Byl jen označen jako protiústavní, zhovadilost a prostředek k prosazení poslušnosti, prosazení kontrolované totalitní společnosti a ty, kteří společnost odmítnou, má ekonomicky zruinovat. To jsou hodnotící tvrzení, která jsou v demokratické svobodné společnosti dovolena vůči každému právnímu předpisu i jinému mocenskému aktu. To, že je pandemický zákon protiústavní si myslí i skupina senátorů, která 24. 3. 2021 podala návrh na jeho zrušení Ústavním soudem. To, že lze zákony hodnotit i odsudkem, prokázal ústavní soudce Vojtěch Šimíček, který jako soudce Nejvyššího správního soudu ohodnotil část volebního zákona pro volby prezidenta slovy: „Pokud je nějaké zákonné ustanovení hloupé, ještě neznamená, že je protiústavní.“.

Výzva k občanské neposlušnosti

Občanská neposlušnost je v demokratickém státě přípustnou reakcí společnosti vůči držitelům moci. Velké akce občanské neposlušnosti neměly žádný násilný obsah, jako když Mahátma Gándhí šel roku 1930 v rámci solného pochodu k moři, aby si odpařil hrnek mořské vody a získal sůl. Rovněž čin černošské ženy Rosy Parksové v roce 1955, která si sedla v autobuse, byť místo bylo pro bílé, je vzorem nenásilné občanské aktivity. Projevem občanské neposlušnosti v době komunismu bylo položení květin na hrob Jana Palacha či na místo jeho sebeupálení. Násilí se v těchto případech dopouštěly jen represivní mocenské orgány

Dnes jsou tyto příklady občanské neposlušnosti vydávány za světlé historické chvíle 20. století a jako příklad pro uvědomění si svých práv bez ohledu na nenávist držitelů moci. Je zcela normální vyjádřit i občanskou neposlušnost formou bojkotu, kdy Irové v 19. st. bojkotovali výrobky a zájmy Charlese Boycotta, černoši v USA bojkotovali dopravní společnosti dělící místa podle barvy pleti a u nás byly výzvy k bojkotu zboží vyráběného Agrofertem.

Po výzvě k občanské neposlušnosti řečník uvedl, aby se vyvíjel tlak na místní samosprávy kvůli otevření škol. Takový projev občanské neposlušnosti je v pořádku, lze jej realizovat mnoha nenásilnými způsoby – např. přítomnosti na jednání zastupitelstva s možností vyjádřit tento požadavek, organizací petice vůči starostovi, radě či zastupitelstvu obce, odmítnutím účasti na akcích obce (pasivní rezistence), osobními dopisy voličů členům zastupitelstva, organizováním shromáždění v rámci výkonu shromažďovacího práva před radnicí, podnikatelé-rodiče mohou odmítnout v rámci bojkotu uzavřít různé smluvní vztahy s obcí atd. Nikde v projevu není výzva k násilné občanské neposlušnosti. Prostá výzva k občanské neposlušnosti není důvod k rozpuštění shromáždění.

Testování na covid

V době konání demonstrace 14. 3. 2021 upravovalo testování na covid opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021. Toto opatření bylo v rozporu se zákonem, což konstatoval rozsudkem Nejvyšší správní soud 14. 4. 2021. Jako nelze trestat na porušení protiprávního opatření obecné povahy, nelze kvůli němu omezovat ani svobodu shromažďovací. Zákonnost je základním ústavním požadavkem činnosti veřejné správy. Přitom požadavek zákonnosti je objektivní a nezávisí na tom, zda úředník subjektivně ví o nezákonnosti svého jednání.

Navíc tehdy stanovená povinnost nebyla absolutní. Bylo a je možné odmítnout testování a vybrat si například práci z domu, kde se nevyžaduje, či rodič může přímo vykonávat péči o dítě místo zaměstnání, protože jsou školky a školy zavřené, když jinak by třebas péči zajistili prarodiče, ale on touto legální cestou chce vyjádřit svůj postoj občana proti nesmyslu paušálního testování zdravých lidí. Jsou výkony práce, kde testování není vyžadováno, např. když hajný chodí ze své hájovny do lesa. I pokud odmítne zaměstnanec testování, zaleží na zaměstnavateli, jak se k tomu postaví.

Zaměstnavatel může mít rovněž názor, že plošně a opakovaně testovat zdravé lidi je hovadina, která má sloužit jen k napakování výrobců testů. Proto vyhoví zaměstnanci a poskytne mu dovolenou, neplacené volno, práci z domu atd. Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je soukromoprávní vztah, zákoník práce neuvádí jako výpovědní důvod odmítnutí testování. Případný spor o testování v rámci pracovněprávních vztahů připadá řešit pracovním soudům v občanskoprávním řízení, nikoliv obecním úřadům formou rozpouštění shromáždění.

I zde platí, že lze rozpustit shromáždění jen při výzvě k porušení ústavy a zákonů. Testování na covid ústava ani zákon neznají, tedy jej ani nenařizují. Nařizovalo je jen protizákonné opatření obecné povahy.

Nošení náhubků

Řečník na demonstraci mluvil o náhubcích. Je sporné, zda to lze ztotožnit s rouškami a respirátory stanovené opatřením obecné povahy. Nařízení nošení roušek je v některých případech zcela nesmyslné a tedy nedůvodné z pohledu ochrany před epidemií – např. nošení roušky na prázdné ulici, kde je člověk sám. Aby člověk mohl někoho nakazit, musí být s někým. Ovšem i v jiných případech je nemožné za výzvu k nenošení roušek rozpustit shromáždění. Tato povinnost je nařízena opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, přitom i ona má výjimky (astmatici).

Zákona o shromažďování chrání sankcí rozpuštění jen ústavní pořádek a zákony. Kdyby zákonodárce chtěl takto chránit celý právní pořádek, včetně podzákonných předpisů, a dokonce i správní akty, tak by to v zákoně uvedl. Uvedení užší kategorie ústavy a zákonů je cílená reakce na zneužívání podzákonných předpisů v době do roku 1989 ke stanovení zákazů a omezení pro lidi, které tehdejší zákony neznaly. Shromažďovací právo je jedno ze základních práv, může být omezeno jen zákonem, nemůže být omezeno z důvodu chránění opatření obecné povahy, které není zákonem ani součástí ústavního pořádku. Pakliže povinnosti např. nošení roušek, testování atd. nestanovil zákonodárce přímo v pandemickém zákoně, pak je nepovažoval za tak důležité, aby kvůli nim musela být užita sankce rozpuštění shromáždění.

Je nesmyslné trestat rozpuštěním shromáždění za výzvu k běžnému jednání. Každý, kdo se projde po Brně, vidí, že značná část lidí roušky nenosí. Přitom státní moc to neřeší, tedy kromě několika snaživců typu strážníků v Uherském Hradišti či tajemníka Úřadu městské části Brno-střed.

Demokracie musí něco unést

Funkční demokracie se nemůže bát toho, že část lidí v rámci předvolební kampaně v reakci na rozsáhlá paušální omezení státu vyzývá k občanské neposlušnosti a kritizuje vládní opatření. Pokud by shromáždění nebylo rozpuštěno, skončilo by za hodinu a lidé se rozejdou. Nijak by to neohrozilo stát. Pokud by se podobná akce konala v 90. letech 20. století, v období svobody, rozhodně by nebylo přikročeno k rozpuštění shromáždění. A takto to ctil i Úřad městské části Brno-střed při některých velmi ostrých projevech Miroslava Sládka a demonstracích Sdružení pro republiku-Republikánské strany Československa. Změna praxe úřadu má výrazně omezit právo shromažďovací bez změny zákona. Zaznívá zde Gottwaldovo, že se naplní staré měchy (text zákona) novým vínem (aplikace v rozporu s dřívějším výkladem chránícím svobodou projevu a shromažďování).

Naopak ostrá kritika na demonstracích, které jsou nenásilné, je přirozeným ventilem obrovské nespokojenosti lidí s vládní politikou, která řadu lidí ožebračila a dokonce zabila tím, že z důvodu čínské chřipky byly odkládány vyšetření a následné lékařské zákroky u řady nemocí, jež vykazují podstatně větší smrtnost než čínská chřipka. Lidé mají právo protestovat proti vládní politice vedoucí k smrti i ostrými projevy.

Zákon o shromažďování nelze vykládat izolovaně, ale v souladu s jinými zákony. Především s úpravou svobody projevu. Lze rozpustit shromáždění z důvodu projevu řečníků tehdy, pokud by jejich projev z hlediska zákonnosti neobstál ani jako projev psaný či přednesený v rádiu. Ovšem projevy na rozpuštěném shromáždění nevyzývaly k násilí, ani nevyzývaly k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví apod. Kdyby řečník řeč publikoval, nemohl by být za to nijak stíhán. Pakliže je určitý projev chráněn v rámci svobody projevu obecně, nelze jej omezovat tím, že tentýž projev bude důvodem pro rozpuštění shromáždění. Požadavek ochrany ústavy a zákonů nelze vykládat paušálním způsobem, ale jako ochranu před jejich násilnou změnou.

V Austrálii, která je monarchií, se konalo 6. 11. 1999 referendum o zavedení republiky a stále jsou tam aktivní republikánská hnutí. Ve Skotsku se konalo 18. 9. 2014 referendum o nezávislosti Skotska a stále jsou tam aktivní síly volající po skotské nezávislosti. Je zřejmé, že zavedení republiky v Austrálii je v rozporu s dnešní její ústavou, stejně jako skotská samostatnost je v rozporu s britskou ústavou, byť nepsanou. Když na Moravě zaznívají hlasy za zrušení krajů a obnovu zemského zřízení, je to v rozporu se současným ústavním zákonem o zřízení vyšších územních samosprávných celků, přesto kvůli takovým výzvám nelze rozpustit shromáždění. Pakliže by bylo akceptováno rozpuštění shromáždění pro pouhé hanlivé hodnocení pandemického zákona a výzvě proti obsahu opatření obecné povahy, tedy ne zákonů a ústavního pořádku, bylo by novou praxí podstatně omezeno právo shromažďovací, tak jak bylo zavedeno roku 1990.